Má cesta ke koni

Vím, že životopis by měl být spíše bodový, proto jsem oblasti toho, co mě zajímá a co vám mohu nabídnout popsal výše. Nějak mě nikdy napadlo sepsat svůj příběh. To jak jsem začal s koňmi. Aktualizace našich rančovních stránek je příležitost, jak to celé napravit. A snad je to i možnost jak vás trochu pobavit. Má cesta ke koním není totiž úplně tradiční. A je vtipné zpětně sledovat, jak vám osud splétá život a jak Vám do cesty přihrává lidi, kteří Váš život ač tak či onak ovlivní. Kde začít? Rád píšu, takže si dejte kafe a bavte se J Jmenuji se Ondřej Zalabák a tohle je můj příběh.

Úvod

Ke koním jsem se dostal relativně pozdě. Psal se rok tuším 2004 a já do té doby nejevil o zvířata v žádné podobě zájem. V té době, kdybych viděl koně, zcela jistě bych měl rádoby vtipné poznámky o tom, že je to chodící konzerva a kde to má volant. Však to znáte. Byl jsem vášnivý vodní lyžař, windsurfer a hokejista. Právě v jednom hokejovém týmu jsem poznal kamaráda, který skákal parkury. Ten se dostal do finančních nesnází a potřeboval pomoci s pokrytím ustájení svého koně. A tak jsem mu pomohl a on jako výraz vděku nabídl, abych si aspoň na koně sedl, když už jsem mu vytrhl trn z paty. A Tak se tak stalo. A druhý den zas. Bylo to úplně jiné, než cokoliv jsem do té doby zažil. Něco mě nutilo zas a zas. Ten mix strachu, pýchy, adrenalinu a obdivu k tomu zvířeti byl jako droga. Byla to výzva a chybějící duchovní rozměr mého tehdejšího života. Dnes tomu říkám osud.

Kamarád to vycítil a nabídl mi, abych si koně dočasně nechal, respektive se o něj staral a jezdil, než si urovná život. Já, nevědouc do čeho se vlastně pouštím, jsem nadšeně souhlasil. A tak to vlastně začalo. Tedy první kapitola.

Kapitola První : Jezdec hokejista

Přivedl jsem si to krásné zvíře ke známým, co měli nedaleko od domova stáj. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ten kůň se jmenoval Safír 6 a možná ho někdo znáte. Stále je naživu a stále je prý stejný. Pyšný mix Shagia Araba a ČT.Tehdy mu bylo asi 11 let. Plný síly a temperamentu se vyloženě těšil na někoho jako jsem byl já. Bylo by to na knihu a tak to zkrátím. Bylo to období, kdy jsem nasbíral rekordní počet pádů . Kůň strašně uskakoval a já neměl zbla rovnováhy. Když jsem byl otlučen jako píšťalka, vzpomněl jsem si na hokejovou výstroj. Problém sice nebyl vyřešen, ale aspoň to tak nebolelo. Dodnes vděčím hokejové průpravě za umění padat na zem,do hrazení a tak. Neměl jsem s ním vyřešen respekt …vlastně vůbec nic. Jednou jsem šel do výběhu a místo abych si ho odvedl. Musel jsem před ním utéct. Zaklopené uši a vyceněné zuby byly dostatečným argumentem překonat se v běhu na 60 metrů. Na branku nebyl čas. Musel jsem proskočit třemi vrstvami elektrického ohradníku. Samozřejmě, že se mi do něj zamotala noha a zákon schválnosti zařídil, že bylo zrovna po dešti. Tu bolest Vám nemusím popisovat.

Zanedlouho jsem měl problémy ho i vymístovat. Naštěstí byl podzim a já byl dobře oblečen. Téměř s železnou pravidelností mě vyháněl z boxu. Jednou jsem si řekl, že neustoupím. A tak mě chytil za prso, vyzdvihl a vynesl před box, kde mě vyplivl a vrátil se věnovat se své večerní dávce sena. Tu bolest Vám nemusím popisovat. To byla poslední kapka. Po tvářích se mi kutálely slzy, které daly průchod frustraci, naštvání, bolesti a vlastní neschopnosti. Byl jsem pevně rozhodnut ukončit svou kariéru koňáka z leknutí. Ten kůň tam stál a koukal na mě, zničeného, nešťastného, odevzdaného. Už jsem nemohl. Jenže najednou se něco stalo. On mi vyšel z toho stále otevřeného boxu vstříc a jakoby říkal: „Ty jo ty máš ale výdrž. To tady fakt ještě stojíš ? To ti to vážně ještě nestačilo? Dobře, zkusíme to spolu..“

Vlastně nevím, co se změnilo. Asi jsem pochopil, že to není auto a vážně nemá volant. Že ho musím brát jako individualitu, jako živou bytost. Nevím. Prostě najednou jsem mu věřil a on mi asi chtěl pomoci. Osud. Mohl mě ještě jednou vyhodit z boxu nebo mi něco provést. A byl by to definitivní konec mého náhlého koňáctví. Možná, že si i on sám uvědomil, že nejsem špatný, že já se s ním prát nehodlám, a že svým způsobem může mít klidnej nezávodní život. Najednou to prostě šlo.

Strávil jsem s ním asi rok a půl. Povýšil jsem do kategorie jezdec – lesoběžec. Hezké období. Rád na něj vzpomínám jakožto bezstarostné jezdecké období, kdy si člověk nebyl vědom chyb, které dělá a neměl vůbec tušení co je to jezdectví, rovnováha, shromáždění, prostupnost, zádrže traverz, ranvers, či další „šílené“ termíny, které používá barokní drezura. Zkrátka mé sebevědomí rostlo. Užíval jsem si vyjížděk a všeho co s koňmi souvisí. Někde v té době jsem potkal prvního člověka, který mě hodně a na dlouho ovlivnil – Vaška Bořánka. I to byla obrovská náhoda, neboť jsem na poslední chvíli kupoval vánoční dárek a v Hornbachu ve výprodeji vedle kasy byla kniha K.Hemflinga – Tanec s koňmi. Zjistil jsem, že se s koněm dá nějak systematicky komunikovat. Knihu jsem přečetl. Ale v podstatě v ní nic konkrétního nebylo. Jen ta informace že se s koněm dá komunikovat. A já snad poprvé využil internetu ( tehdy to byla horká novinka ) a porozhlédl se, jestli tu také nemáme nějakého zaříkávače. A měli. Vydali jsme se s kamarádem na kurz do Ústí nad Labem k Janičce Dolečkové na jeden z jeho prvních kurzů. Bože to byla paráda. Najednou se mi vyjasnily všechny situace, ve kterých jsem se dostával do problémů se „svým“ koněm. Dodnes Vaškovi vděčím za hodně. Stali se z nás přátele, pak jsme se, jak to někdy v životě bývá, zase rozešli, ale to je mezi námi. K Vaškovi se ještě vrátím. Stál totiž, i když už nepřímo, i za druhou a výraznější etapou mého koňského života.

Ale zpátky. V té době se kamarád, jemuž kůň patřil rozhodl, že si ho vezme zpět. Já souhlasil neboť jsem mezi tím vyzkoušel Quartera – meku všech kovbojů. A právě přes Vaška Bořánka jsem poznal dalšího Vaška – Vaška „Šamana“ Křečka, který měl krásné Appaloosy. Zapomněl jsem na QH. Appa je přece něco víc. Indiánský kůň, co pro jezdce udělá cokoliv mu na očích vidí. A tak jsem si jako „už konečně zkušený“ jezdec koupil svého prvního koně. Aby ne. Už rok a půl jezdím na koni a konečně si ho postavím od začátku k obrazu svému. Inu pýcha předchází pád …..

Kapitola druhá : Orion

Orion je kůň, kterého najdete v sekci naši školní koně. Jestli se k nám chystáte , tak tuto kapitolu přeskočte J

Setkání s Orionem dávám často k dobrému u táborového ohně. Šaman prodával koně. A já se na něj jel podívat. Tehdy nebyl internet tam kde dnes, takže model pošli foto a video a já se rozhodnu nefungoval. Šaman prostě prodával koně. Mé první setkání mě teprve čekalo. A byl to jeden z těch okamžiků, na které nezapomenete. Jistě je to sentiment, ale tak to prostě vnímám. Koně byli schovaní někde v křoviskách. Šaman vytáhl revolver ( dodnes věřím, že to byl jen poplašňák ) a vystřelil. Najednou se na obzoru zjevilo stádo převážně appaloos a začalo rotovat okolo nás . Jeden kůň se od stáda odtrhl a valil si to k nám. Na poslední chvíli zastavil přede mnou tak, že už jsem měl před obličejem ruce. Koukl jsem se na Šamana. Kdo jste ho poznal, tak víte, jak se usmíval. Suše řekl: „To je on. Vidím, že si tě vybral“ Byl jsem ohromen. A zamilován. A nějak jsem nevnímal, že se jmenuje Orion Ben Reza, že jeho máma Reza je poník a že Ben se jmenuje protože je to jméno prvního psa co zabil. Byl jsem zamilován. Tehdá byl Orionovi rok.

Díky Vaškovi a informacím, které jsem získal z jeho kurzů jsem ho měl již pod kontrolou. Tedy téměř. Sebevědomí rostlo a čas plynul. Oriona jsem si poměrně hezky připravil ze země a stali jsme se parťáci. Den po dni se blížila doba obsedání. Naučil jsem se mechanismy komunikace ze země. Tohle období bylo moc potřeba. Ještě dřív než jsem se rozhodl, že si něco začnu s nějakým koněm. Mezitím jsem jezdil na starých a zkušených koní a začal si myslet, že o koních vím všechno. Byla doba zaříkávačů a já se tak cítil. Nicméně velký den se přiblížil a já poprvé seděl v sedle na svém prvním koni. Tentokrát šlo vše jako po drátkách. Tedy skoro. První týden všechno fajn. Koník hledal rovnováhu a sebevědomí. A to nalezl zhruba ve stejném momentě jako já ztratil vizi kam s ním v tréninku dál. Po dvou letech u koní jsem zjistil šokující skutečnost, že vlastně vůbec nevím, jak se trénuje kůň. Postup, jak si propojit věci ze země do sedla. Jak vlastně jezdit. Mladý kůň je zcela jiná liga než starý otřískaný harcovník. Předchozí Safír už „všechno“ uměl. Na ostatních starších koních bylo ježdění také bez problémů. Ale tady nebylo téměř nic. Tedy bylo toho hodně, ale všechno proti mně. Orion byl element. A appaloosa. Mladý, nezkušený, potřeboval vedení a podporu. Já byl parodie na kovboje řízlého zaříkávačem bez špetky zkušeností .

Orion brzy zjistil, že já nejsem ten, který povede další kroky. Začal se vzpínat. Víc a víc, až to jednou přehnal a spadl na mě. Vrátil jsem se hned do sedla , aby se nevyskytl známý syndrom strachu. Po chvíli jsem ale nemohl dýchat... Byly z toho naštěstí jen tři zlomená žebra a asi měsíc pauzy. Mnohem větší otřes zažila má psychika a sebevědomí. Dnes by se to už nestalo a přesně vím proč. Tehdy jsem „jen“ nevěděl co dál. Sotva to šlo šel jsem do sedla znovu, ale situace se opakovala a horšila. Čím více jsem cítil beznadějnost a strach tím to bylo horší. Když už jsem potřeboval 3 panáky a dvakrát na velkou než jsem se rozhoupal jít jezdit, došlo mi, že takhle ne. Tohle není radost. Tohle nemá smysl. Já se bál svého koně a on byl nervózní ze mě. Vašek byl daleko a já potřeboval nějaké zkušené vedení každý den…Buď to pomůže, nebo končím. Podruhé jsem se přistihl, že přemýšlím s koňmi skončit. Rychle dospívám k názoru, že potřebuju trenéra...

Kapitola třetí : Restart

Jenže kde ho najít? Dva roky jsem strávil prací ze země, hledáním komunikace, jemnosti porozumění ( až jsem z toho potřeboval trenéra), ale zároveň už jsem měl nějaké povědomí, co hledám. V žádném případě parkuristy (čímž se nechci nikoho dotknout) jen to pro mě mělo hrubostí a používáním koně jako nástroj moc daleko k ideálům, které jsem hledal. Navíc jsem byl přeci „Westerňák“. V nějaké rozumné vzdálenosti byl akorát Karel Kubata.

O Karlovi jsem nic moc nevěděl. Byl (a stále je) úspěšný reiningový trenér. Asi znáte ten pocit, vydat se k nějakému známému trenérovi. Ten ostych. Jako byste si měli jít pro podpis k Jaromírovi Jágrovi. Nicméně tohle bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého dosavadního života. Karel je profesionál a měl pod zadkem již bezpočet koní. Vylíčil jsem mu svou situaci a přivezl koně. Řekl jen, že bude dělat, jako že nic neví a začal normálně jezdit. Od té doby už Orion nikdy nic neudělal. Měl na zádech někoho, kdo věděl co a jak. Karel ho jezdil asi první týden jen sám. Já jsem informací chtivý a tak jsem nevynechal ani minutu z toho, kdy ho Karel jezdil. A já se ptal, zastavoval ho a asi i brzdil, ale stále jsem se ptal co, proč a jak dělá. Karel je výborný učitel a vše ochotně vysvětlil. Bylo vidět, že na to není zvyklý, protože většina jezdců si dá prostě koně do tréninku a pak si ho jednoho dne vyzvednou jako hotový produkt. A pak si ho zase dají do servisu. Já ne. Fascinovalo mě to, jak se to staví. Hltal jsem každou minutu a využíval, že se mohu ptát zkušeného trenéra a vše vidět online. Asi po týdnu mě nechal na konci lekce jezdit a říkal mi co a jak. Poměr času, kdy jezdil on a kdy já se pomalu začal převracet. Z tohodle období hodně čerpám. I když dnes už věci dělám z určitých důvodů jinak, tak tenhle systém práce : zkušený učitel – mladý nezkušený kůň– nezkušený žák je výborný. Tedy za předpokladu že jezdec chce pochopit, jak to vlastně vzniká. I když můj začátek s mladým koněm nebyl nejšťastnější, byl asi nejlepší možný. Oba jsme mohli růst pod zkušeným dozorem. Každá minuta našeho společného pohybu byla pod dohledem, a když to moc nešlo, byl po ruce trenér, co vše zastavil, opravil a nechal nás to spolu zkoušet znovu. Případně hned sám opravil. Jasně ideální je když se člověk naučí jezdit na zkušeném koni pod zkušeným vedením a sám se tak stane zkušeným. Ale jednou bude stejně první mladý kůň, kde to vše bude jinak. U mladých koní bez zlozvyků ( Oriona jsem naštěstí nestihl zkazit, bo mě rychle vyhnal ze sedla ) jde všechno krásně rychle kupředu. A vy máte jedinečnou šanci ( za předpokladu že,víte co děláte, nebo vám někdo radí ) pochopit, o co vlastně jde. Hlavně víte, jak se která pobídka vyvinula, chápete souvislosti s dalšími a víte kam sáhnout a kam se vrátit, když něco nefunguje. Zkrátka období prozření. Karel mi poprvé rozložil ježdění do kapitol a souvislostí. Že je hlava, krk, přední nohy, zadní nohy, trup, se ovládá každý zvlášť, že ustupování, přechody, přeskok. Dodnes mu za to moc vděčím a i za to, že ač je ortodoxní reiner, trénoval mě i přesto, že už tehdy jsem chtěl být Vaquero a lasovat a tak. U toho jsme se kamarádsky škorpili. A já už začal tušit, že musím dál. Konec konců i Karel řekl, tady jeho základní škola končí, ta je víceméně pro všechny koně stejná. Dál tě mohu vést ve věcech, které jsou už specifické pro reining. To z něho v mých očích dělá velkého trenéra. Netlačil na pilu.

Jak jsem psal, ještě jednou se musím vrátit k Vaškovi Bořánkovi. Už jsem zmínil termín Vaquro Horsemanship. Jemu patří kredit za to, že do ČR tenhle terminus technikus zavezl. Možná o tom někdo věděl dřív, já ne.

Kapitola 4 : Vaquero

Dneska už ten název téměř nasnáším. Stalo se z toho něco zprofanovaného, módního a každý to dělá a každý je na to odborník aniž by vlastně tušil, o co jde. Dříve to byla móda Pata Pareliho a práce ze země nebo chcete-li Natural Horsemanshipu. Tenhle název nesnáším ještě o řád víc. Nechci bagatelizovat práci ze země, ale tohle bylo daleko za hranicí reálné potřeby pracovat s koněm ze země. Navíc tímto způsobem. Ale o tom se nechci rozepisovat. Vím, že spousta z vás má jiný názor a je to stále tenký led. Ono co vlastně v jezdectví není tenkým ledem,že?

Vaquero Horsemanship pro mě bylo to pravé, něco kde jsem se našel. Oproti sportovnímu westernu praktická a komplexní záležitost. Koně ježdění zcela jinak. Hltal jsem videa a články o Richardu Caldwellovi, Bucku Brannamenovi, Martinu Blackovi, Joe Wolterovi, na kytaru si drnkal písně Dava Stameye a někde v té době začínám stavět ranč v podhůří Krkonoš. Chci si pořídit krávy a být honákem. Aniž bych tušil o co vlastně jde. To příjde později. A opět se k tomu vrátím. Teď se všechno začíná obracet tím „správným směrem“. Záměrně uvozovky, protože správnost v jezdectví je tak strašně subjektivní věc, že vlastně tenhle pojem nelze použít. Pro někoho to může být zmíněná práce ze země s praporky, bez sedla a podkov, pro jiného barrel race, parkurové skákání či team roping. Tohle téma je tak strašně složité, že mě furt nutí předbíhat….Tohle se pokusím popsat později. Tedy to, jak to vnímám já. Opět později, spíš až na konec.Já vím…. Zpět k mému příběhu.

Kdo mě zná, tak ví, že jsem člověk impulzivní, možná drzý ( jo vím, je toho víc ). Nemůžu za to . Zdědil jsem to po matce. Psal se rok tuším 2008 a internet už měl současné parametry. Díky své původní profesi televizního produkčního ovládám plynně angličtinu a denně ležím na youtube. Najednou vidím video nějakého pana Sanderse. Na konci videa je telefonní číslo. Je pozdě večer, v ruce sklenka červeného a na stole telefon. Rychle přepočítávám časová pásma a zjišťuji, že v Kalifornii je pravé poledne. No snad se netrefím do oběda. „Hello, Jeff Sanders speaking…“, ozývá se v sluchátku. Polykám na sucho a spouštím stavidla budoucích událostí jejichž rozměr nemůžu předvídat….

Jeffovi jsem řekl, že mě oslovila jeho práce a poprosil jsem ho, jestli by nebyl ochotný k nám zaletět trochu nám pomoci s koňmi. Mile mě překvapila pozitivní odpověď. Nezapomenu stručnost toho telefonátu. Jeff řekl jo jasně, a rád. Hodilo by se za 14 dní ? Koupil jsem letenky a čekal. Od té doby nebyla téměř žádná komunikace a já jel na letiště s divným pocitem, jestli jsem nevyhodil peníze zbytečně. Marná obava. Na světě jsou lidé, co drží slovo. Věděl jsem jen číslo terminálu a čas příletu. Naštěstí ten den na Ruzyňském letišti nebylo víc lidí v placatém klobouku. Objali jsme se. Brim jeho klobouku mě přistál přímo pod nosem. Vůně pelyňku a prach z nevadské pouště byl kromě pevného stisku prvním dojmem. Je to ON. Pan opravdový. Californio Vaquero šesté generace jejich rodinného klanu je na české půdě. Dramatizuji, vím. Ale varoval jsem vás, že rád píšu.

Následující den se všechno začalo měnit. Rady z Jeffa jen sršely. Všechno bylo špatně. Od systému nasedlání, nasedání, vázání bosalu, používání váhy, ruky, sedu, pomůcek. Inu tohle není u trenérů nenormální. Tenhle ale věděl proč. Tohle neumím popsat. Kvůli tomu k nám musíte přijet na některou z jeho klinik.

Jeho první návštěva byla vlastně takový obchod. Mám špatnou vlastnost a to, že neumím odlišit přátelství od bussinesu. Moc dlouho jsem asi strávil v televizi a marketinkovém prostředí, nevím. A už se to snažím nedělat. Přišel jsem kvůli tomu o pár přátel. Ale tady to tak bylo. Týden mě Jeff bude učit s koňmi a týden s ním budu cestovat po hradech a zámcích. Proč, to jsem pochopil záhy. I to proč vlastně tak rychle a ochotně přiletěl.

Jestli jste někdy měli možnost přivítat Američana, který nikdy před tím nebyl v Evropě, respektive v zemích kde je hodně zachovaná středověká architektura, víte o čem mluvím. Jsou ze všeho fascinováni. Aby ne, většina starých hospod u nás je stejně stará jako celá Amerika. Nadsázka. Nezapomenu, když se chtěl fotit ve vchodu domu z první republiky a sahal na ručně kované dveře a ptal se jak je to staré. Smál jsem se mu a říkal jsem, ať chvilku počká. Mířili jsme na Pražský hrad, Karlův most a tak. Prostě klasické pražské demo. Málem měl infarkt. Ale bylo to potřeba. Opravdu velké expozice ho čekaly, a musel se rozehřát.

To, proč to píšu, teď začne mít smysl. Aspoň doufám. Jak jsem již psal Jeffrey Rey Sanders je již šestou generací kalifornských honáků. Jeho rodinný strom je stopovatelný 160 let zpátky. Jeden z jeho předků pocházel z ČR, z Kolínska. To ale není podstatné. Podstatné je to, že teď potřebujeme trochu historie, aby to mělo aspoň trochu kontextu.

Termín Vaquero má svůj rozměr hlavně zemi svého původu tedy Španělsku. Právě španělé během svých křesťanských misií v 17-18 století osidlují nynější kalifornii, která je ne náhodou podobná klimatu ve Španělsku a Portugalsku. Přiváží sem systém práce s dobytkem, rodové znaky – tedy systém značkování telat a hlavně své skvělé koně a celkový jezdecký systém, který se po staletí vyvíjel na Evropských bojištích a nám tu zůstal v pár vysokých školách dnes označovaný jako vysoká škola, barokní či akademická drezůra. Tohle je hodně na dlouho. Inu Vaca – španělsky kráva, Vaquero – španělsky honák. Nic víc v tom není. A nikdy nebylo. Vaquero nebo chcete-li Californio Horsemanship je zkrátka systém který se vyvinul ze španělských misiích v oblasti Kalifornie který se přetransformoval do specifické krajiny středozápadu dnešního USA. Je to prapůvod celého ježdění, dnes označovaného jako westernového ježdění. Za zmínku snad stojí i to, že v té době v americe nebyly krávy. To vše se dovezlo a rozmnožilo právě z Evropy. Už vám začíná svítat ?

Zkrátím to jak jen to jde. Amerika zažívá obrovská boom, přicházejí války. Zejména pak občanská válka severu proti jihu, chaos a zmatek, rozvoj železnice a průmyslu obecně. Velmi krátké období slavného divokého západu , cattle drives a podobně. Na konci té cesty je Amerika ve své současné podobě. Všechno se zrychluje. Kouzlo Vaqueros bylo díky přívětivému klimatu v maňana..tedy vše v klidu. Na vše je čas. Vaquero neměl moc koní a vážil si jich a měl čas je precizně trénovat. Najednou začíná doba rychlosti a moci peněz a tohle se vytrácí. Všemu dobrému koňskému zasazuje ránu do vazu druhá světová válka. Kůň ztrácí svůj původní význam. Však to znáte. Někde v té době se zakládá plemená kniha Quarter Horse. V 60 letech se rozvíjí sportovní westernové disciplíny. Těch, co koně používají na práci tak jak to bylo běžné dřív, je čím dál tím méně. Z jezdectví se stává průmysl. Futurity, show , atd. Někdo vymyslel, že symbolem uvolněnosti je hlava dole a začíná se tak i šlechtit…Bohužel. Výsledek toho všeho se nám po revoluci vrací jako Westernové ježdění….Nikdo neví proč, ale všichni to tak dělají. Bohužel.

Jeff si byl moc dobře vědom toho, že kolébkou jezdectví v Americe byla Evropa a proto tak ochotně přijel. I u starých Californios se během přenosu informací z generace na generaci vytrácí původní jezdectví. Logicky. Kalifornie je jiná a rozvoj práce s velkými stády si jej musel upravit. Nedařilo se mu dohledat některé puzzle z celé té mozaiky. Proto ty hrady. Byl jsem po českých hradech několikrát s rodiči se školou i sám jen tak ze zájmu . S Jeffem to bylo jiné. Každou páku a uzdu, ostruhy,malby a sochy jsme sledovali hodiny. Upláceli jsme průvodce v místech kde se nesmělo fotit, abychom mohli. Předstíral jsem zájem o čínskou vázu ve vedlejší místnosti, jen aby Jeff mohl fotit. Bylo to fascinující. Ty detaily. Jeff začíná spolupracovat se špičkovými barokními trenéry a během našich klinik i osobních tréninků to začíná být cítit. Ten smysl všeho. Nikdy před tím jsem těm detailům v tréninku nedával ( no ani nemohl ,bo jsem netušil jejich význam ) váhu, přeskakoval kapitoly, snažil se vše urychlovat silou….

Jsme někde v roce 2010 mého příběhu. Jeff tu mezitím byl dvakrát a každý týden s ním mě posouval tam, kam bych se nedostal za 10 let. V té době poprvé pokládám krávy, zdokonaluji se v práci s lasem, hltám literaturu a snažím se zjistit víc a víc. V roce 2011 spolu děláme první velké semináře na PB ranči s obrovskou účastí a já se raduji, jaké jsem měl štěstí. Jeff je úžasný a tak jako mě oslovuje i další. Můj ranč se začíná naplno stavět. Všechno se hýbe tak jak má. Dává se do kupy super banda lidí, kteří mají podobnou vizi. Laso, krávy koně, placaté klobouky, vysoké boty. Jeff díky svým vědomostem zažívá ohromný boom a získává na popularitě. Cestuje po celém světě a stává se z něho jeden z nejžádanějších učitelů současnosti. Je mi ctí, že se stává i mým svědkem na svatbě. Našel jsem v něm svého staršího bratra.

Kapitola 5 : Renesance a zmatek

V roce 2012 přichází další zlomový bod. Stejný princip. Tentokrát je vedle mé drzosti v hlavní roli i Facebook. Někdo sdílí videa Pedra Torrese. Nic proti Blackovi, Wolterovi či Brannamanovi. To co dělají je úžasné. Příprava mladých koní v daných podmínkách, práce s dobytkem, ta atmosféra toho všeho. Vůbec mi nepřísluší tohle z pohledu své maličkosti hodnotit, ale nemůžu necítit pocit nafouklé bubliny. Portugalské ježdění mi přijde o vesmír jinde. Ta pýcha, rychlost a ovladatelnost těch koní. Golega Fair, vášeň, Doma Classica a Doma Vaquera…. Začíná mi docházet, že v ČR prostě nikdy nebudou stáda jako na středozápadě. V té době už jsem položil desítky, možná stovky krav na lase ale něco mi schází. Asi to,že tu není Kalifornie. Asi to že nemusím. Asi to, že to v ČR prostě nedává takový smysl. Asi to že se u toho peru s koněm. Portugalsko je podstatně blíž . Po dlouhé době tápu a váhám..

Beru do ruky telefon. „Yes ? Here is Pedro Torres speaking“. No a jedu zase na Ruzyň. Je z toho nebývalá klinika. Pedro jezdí koně studentů a v hale je 200 lidí kteří ani nedutají. Letmý přeskok je pro něj něco jako zastavení z kroku pro smrtelníka. S dva koňmi ten den předvede letmé přeskoky 1-1 na diagonále. Tohle není normální. Beru si od něho hodiny. Bavíme se o kovbojích a Pedro říká, že kovbojům se v Portugalsku smějí, jak neumí jezdit. Trochu se urážím, ale v duchu mu dávám za pravdu. Kdo jste viděl Pedra jezdit, musíte taky. Úžasná harmonie, rovnováha, brilantní sed, naprostá kontrola, cit a načasování. Stále říkám, že Pedro Torres je z jiné planety. Má to od boha. Když tu byl poprvé, ptal jsem se ho, co si myslí o našich koních. Říkal, že jsou moc fajn. Že svou úrovní naprosto sedí našim jezdeckým dovednostem. Že jsou něco jako Škoda Octavia. Super auto pro rodinu, co umí jet i rychle. Ale pak jsou tu i auta vyšší třídy. A začíná vykládat o PSL – Puro Sangue Lusitano. Děláme spolu řadu klinik a já mám možnost ho poznat blíž a blíž. Pedro Torres je neskutečný člověk svým charakterem a pokorou. Na to co v jezdeckém světě znamená. Hltám každou vteřinu, co jezdí. Jak už to u mistrů bývá, tohle je těžké. Moc toho totiž nevidíte, i když kůň tancuje. V téhle době zjištuji, že QH a Appaloosy svou konstitucí zaostávají. Konec konců i Jeffem se bavíme o původních koních Vaqueros. Nebyli to QH, však v té době ani QH neexistoval. To co zde máme je už derivát výše popsané proměny plemen pro westernové moderní soutěže. Jeff je posedlí cestou proti proudu v čase a má velmi obsáhlou fotogalerii z dob minulých. Dokonce i fotografie z dob kdy začínal a kdy jeho rodina předváděla koně na raných show to vše vypadalo jinak. Hlava nahoře, předváděli se pracovní koně . I v disciplínách jako je pleasure jste viděli Bridle Horse s lasem u hrušky. Vše se v čase ztratilo. Současní westernoví koně prostě svou stavbou zaostávají zejména v laterálních pracích a v otázce skutečného shromáždění. Před jednou klinikou s Pedrem se mi narodí syn a tak to spolu po kurzu lehce zapíjíme. Než jdeme spát, říká mi: “Tvůj syn by měl jezdit na pořádných koních. Jedno ho ti dám.“ Připisuju to nějaké té whisce a jdu spát. Ráno jedeme na letiště a ptá se mě: „Tak co? Chceš toho koně?, Jestli jo, tak než přistanu tak si to rozmysli!“ No kdo by nechtěl. Ale Cascais je asi 3000 km daleko a není to taková sranda. No nakonec si ještě dva koupím aby se transport vyplatil. Jsem hrdým majitelem tří Lusitánů. Teď už není na co se vymlouvat.

Kapitola 6 – Jezdecká deprese potřetí

Díky Jeffovi a jeho cestám po světě, díky jeho kontaktům se s ním dostávám do Bockeburgu. Pro našince téměř neznámý zámek nedaleko Hannoveru. Zde má cesta nabývá další rozměr. Manželé Krischke ( to se nedá skloňovat ) zde vedou vysokou školu jezdeckou, která svým způsobem restauruje barokní jezdecké umění. Ve zdejší stáji naleznete snad všechna známá barokní plemena koní od PRE, přes Lusitánce, Barokní pinta, Knabstrupery až po Berberské koně. Stojí za to vidět. Cílem školy je vycvičit koně do všech možných i nemožných pozic, které v době baroka byli důležité pro jezdecký souboj na meče či kordy. Je to něco co jinde neuvidíte. Úžasné. Kaprioly, levády, terre a terre , zkrátka uvidíte celý lexikon cvičení. Přehlídku přiježděnosti koně nezbytná pro takový jezdecký souboj. Jeff a maželé Krischke zde vedou několik klinik na téma Vaquero Horsemanship. Tehdá si uvědomuji, co asi bylo to, čemu se říkalo The Bridle Horse. V takhle přiježděném shromážděné koni, kterému se vymění laso namísto kordu, poznávám koně ze starých dobových kreseb z období španělských misií. Propadám depresi. To všechno co jsem se doposud naučil, je stále strašně daleko k tomu co musím a chci umět.

Ono to už začalo s Pedrem. Lasování z mého pohledu není až zase tak složitá věc. Samozřejmě, není to jednoduché a já to zdaleka neumím tak jako honáci s Ameriky. O tom žádná. Ale pokud máte trochu slušně přiježděného koně, pochopíte jak se hýbou krávy a věnujete pár desítek až set hodin lasování, není to nic nereálného a je to poměrně slušně dosažitelné pro každého. Tedy když se opravdu chce. Jenže klasické ježdění je opravdu vyšší dívčí. Zde už rozhoduje každý gram váhy. Zde rozhoduje, kam se zrovna díváte. Věci, které by vás vůbec nenapadly, hrají obrovskou roli. Pohyb pánve, pozice ramen, těžiště koně, osvalení. Potřebujete rozvinuté znalosti koňské biomechaniky. Musíte umět odhadnout na co kůň má a na co ne. Přeskočíte kapitolu a všechno se sesype jako domek z karet. Zde poprvé proklínám to všechno, vzpomínám na éru lesoběžce. No nebylo mi krásně? Pivo, vyjížďka…vlézt do jezera byl vrchol jezdectví. Proklatě. Čím víc se snažím, tím víc to nejde. Tohle už je moc a moc složité. Dobíhá mě syndrom vyhoření. Stavba ranče, spolupráce s trenéry té nejvyšší světové špičky, touha být jako oni….Dospívá to až tak daleko, že se potřetí zabývám myšlenkou toho nechat. Jezdecká pandořina schránka se otevřela. Touha po dokonalosti teď a tady. Dávám si tříměsíční pauzu od koní. Vrhám se na umělecké kovaření a v žáru výhně vysilujíce se údery kladiva do železa si třídím myšlenky. Rekapituluji si svoji dosavadní cestu. Od prvních kroků v sedle, přes hokejovou výstroj, pády, zranění chyby. Dívám se zpět. Byla to dlouhá cesta. Dělal jsem v životě hodně věcí, ale tohle je to nejtěžší co jsem kdy zkusil. Je to tu zas a znova. Začít zase a znova. Přichází jaro a mě začíná svrbět zadek. Jsem pevně rozhodnut začít znova a pořádně. Mám všechno co potřebuju. Jeffa, Pedra, koně co, je nejvhodnější z nejvhodnějších. Přichází jaro 2014 a já si obsedám Fioxida, mého prvního lusitána.

Kapitola 7: Součastnost

Přestal jsem tlačit na pilu. Tohle není souboj s časem projet nejvyšší možnou rychlostí tunel který vede ke svatému grálu. Tohle není o tom dokázat někomu, že jste lepší jezdec než ostatní. Takové uvažování je cesta do pekla. Tohle je o tom radovat se z každého milimetru posunu. Tohle je o tom uvědomit si každou chybu a příště ji neopakovat. Tohle je moc o pokoře. Tohle je moc o sebekontrole, sebevzdělávání se, o nastavení si rozumných cílů. Tohle není o vás samotných. Jste tu dva. Když se prokoušete začátky, svádí to si myslet, že jezdectví je pomyslná pyramida. Něco zvládnete a v dalším patře vás čeká těch úkolů míň. Opak je pravdou. Vezměte pyramidu, postavte ji na špičku a díváte se na geometrický objekt, který se jmenuje jezdectví. Ale nepanikařte. Takhle to má každý. Vy, já, mí učitelé a měli to tak určitě učitelé jejich učitelů. Žádný učený z nebe nespadl. A navíc tohle je krásné učení. JE to řemeslo, psychologie, telepatie, tanec, bojový sport. Vše v jednom. Byl jsem vodní lyžař, windsurfer a hokejista. Teď se začínám cítit být jezdcem. Místo boxování začínám tančit. Pro někoho je to plýtvání časem, penězi, životem. Pro mě je to smysl života. Já a kůň. Tanec nás dvou. Někdy si šlápnu na nohu já jemu. Někdy on mě. Ale tančíme. A mám skvělé učitele. Jsem na cestě a vyšlapuju...

Á zapoměl jsem říct, jak že to vidím správné jezdectví dnes. Dnes vidím koně mnohem detailněji. Celé to vidím v širším kontextu. Vím, že chci jezdit. Vím, že musím mít odpovídající vybavení, které koni správně padne. Vím, že koni nechci překážet. Vím, že kůň dokáže cítit na svém těle mouchu. A vím, že já jsem pořádná moucha. Vím, že když na něj vlezu tak mu zatížím přední nohy velkou vahou a stlačím jeho kohoutek o pár centimetrů k zemi. Vím, že jeho přední nohy nejsou k absorbci takové váhy bohem stvořeny. Vím, že si chci užívat jeho energii a spontálnost a vím že ta energie do mě musí vstoupit a nezadržena někam směřována ze mě vystoupit. Vím, že za každou cenu musím být v rovnováze, neboť nerovnováha koně ruší. Vím, že kdykoliv něco nejde, tak se musím přesvědčit, zda správně sedím, kde je má váha a které části koně právě ovlivňuju. Vím, že nemůžu chtít víc než právě mám. Vím, že 95% je v hlavě. Vím, že 90% vedení koně musí mít na svědomí můj sed a řeč těla. Vím, že ruka může opravit jen to málo co nedokáže sed. Chci se pohybovat s koněm na vyvážené vlně energie a kontroly. Vím, že on je mé zdrcadlo a vím, že to jak mluvím o něm, řáká vše o mě. Vím, že nepochopení a prosazování vůle silou nemůže být krásné. A vím, že je toho ještě spoustu, co nevím ….

Závěrem

Toliko můj příběh. Možná jste se v tom někde našli. Možná, že se v tom nacházíte právě teď. Celé jsem to začal psát jako bodový seznam toho co vám mohu nabídnout. A vidíte je z toho osm stránek. Chtěl jsem, abyste věděli, kdo jsem. Mám velký problém se pasovat do role trenéra, vědom si své nedokonalosti a stále nepopsaných listů v mé knize za jezdeckým grálem. Ale něco jsem už ušel, možná víc, než většina z vás. A spoustu chyb jsem už udělal a vím, že před spoustou z nich Vás už umím ochránit. Osud nám nadělil omezený počet dní, který máme této na zemi, ještě míň máme těch, které můžeme strávit s koňmi. Když Vám někdo poradí najít tu správnou cestu, tak těch dní, ve kterých si budete moci užívat čas se svým koněm v harmonii může být podstatně víc a můžete po té nekonečné cestě k dobrému jezdectví ujít podstatně delší vzdálenost.

Existuje celá řada podstatně lepších jezdců i trenérů. Ostatně sám se u nich nadále vzdělávám. Většinou jsou ale někde za hranicemi. Pakliže jsou jejich služby mimo vaše jazykové či finanční možnosti, nestihnete některou z klinik, které se svými mentory pořádáme, nabízím vám alespoň své služby, zkrze které Vám alespoň část toho co vím, mohu předat a pomoci Vám tak jako mí trenéři pomáhají mě.