Má cesta ke koni


Vím, že životopis by měl být spíše bodový, proto jsem oblasti toho, co mě zajímá a co vám mohu nabídnout popsal výše. Nějak mě nikdy napadlo sepsat svůj příběh. To jak jsem začal s koňmi. Aktualizace našich rančovních stránek je příležitost, jak to celé napravit. A snad je to i možnost jak vás trochu pobavit. Má cesta ke koním není totiž úplně tradiční. A je vtipné zpětně sledovat, jak vám osud splétá život a jak Vám do cesty přihrává lidi, kteří Váš život ač tak či onak ovlivní. Kde začít? Rád píšu, takže si dejte kafe a bavte se J Jmenuji se Ondřej Zalabák a tohle je můj příběh.

Úvod

Ke koním jsem se dostal relativně pozdě. Psal se rok tuším 2004 a já do té doby nejevil o zvířata v žádné podobě zájem. V té době, kdybych viděl koně, zcela jistě bych měl rádoby vtipné poznámky o tom, že je to chodící konzerva a kde to má volant. Však to znáte. Byl jsem vášnivý vodní lyžař, windsurfer a hokejista. Právě v jednom hokejovém týmu jsem poznal kamaráda, který skákal parkury. Ten se dostal do finančních nesnází a potřeboval pomoci s pokrytím ustájení svého koně. A tak jsem mu pomohl a on jako výraz vděku nabídl, abych si aspoň na koně sedl, když už jsem mu vytrhl trn z paty. A Tak se tak stalo. A druhý den zas. Bylo to úplně jiné, než cokoliv jsem do té doby zažil. Něco mě nutilo zas a zas. Ten mix strachu, pýchy, adrenalinu a obdivu k tomu zvířeti byl jako droga. Byla to výzva a chybějící duchovní rozměr mého tehdejšího života. Dnes tomu říkám osud.

Kamarád to vycítil a nabídl mi, abych si koně dočasně nechal, respektive se o něj staral a jezdil, než si urovná život. Já, nevědouc do čeho se vlastně pouštím, jsem nadšeně souhlasil. A tak to vlastně začalo. Tedy první kapitola.

Kapitola První : Jezdec hokejista

Přivedl jsem si to krásné zvíře ke známým, co měli nedaleko od domova stáj. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ten kůň se jmenoval Safír 6 a možná ho někdo znáte. Stále je naživu a stále je prý stejný. Pyšný mix Shagia Araba a ČT.Tehdy mu bylo asi 11 let. Plný síly a temperamentu se vyloženě těšil na někoho jako jsem byl já. Bylo by to na knihu a tak to zkrátím. Bylo to období, kdy jsem nasbíral rekordní počet pádů . Kůň strašně uskakoval a já neměl zbla rovnováhy. Když jsem byl otlučen jako píšťalka, vzpomněl jsem si na hokejovou výstroj. Problém sice nebyl vyřešen, ale aspoň to tak nebolelo. Dodnes vděčím hokejové průpravě za umění padat na zem,do hrazení a tak. Neměl jsem s ním vyřešen respekt …vlastně vůbec nic. Jednou jsem šel do výběhu a místo abych si ho odvedl. Musel jsem před ním utéct. Zaklopené uši a vyceněné zuby byly dostatečným argumentem překonat se v běhu na 60 metrů. Na branku nebyl čas. Musel jsem proskočit třemi vrstvami elektrického ohradníku. Samozřejmě, že se mi do něj zamotala noha a zákon schválnosti zařídil, že bylo zrovna po dešti. Tu bolest Vám nemusím popisovat.

Zanedlouho jsem měl problémy ho i vymístovat. Naštěstí byl podzim a já byl dobře oblečen. Téměř s železnou pravidelností mě vyháněl z boxu. Jednou jsem si řekl, že neustoupím. A tak mě chytil za prso, vyzdvihl a vynesl před box, kde mě vyplivl a vrátil se věnovat se své večerní dávce sena. Tu bolest Vám nemusím popisovat. To byla poslední kapka. Po tvářích se mi kutálely slzy, které daly průchod frustraci, naštvání, bolesti a vlastní neschopnosti. Byl jsem pevně rozhodnut ukončit svou kariéru koňáka z leknutí. Ten kůň tam stál a koukal na mě, zničeného, nešťastného, odevzdaného. Už jsem nemohl. Jenže najednou se něco stalo. On mi vyšel z toho stále otevřeného boxu vstříc a jakoby říkal: „Ty jo ty máš ale výdrž. To tady fakt ještě stojíš ? To ti to vážně ještě nestačilo? Dobře, zkusíme to spolu..“

Vlastně nevím, co se změnilo. Asi jsem pochopil, že to není auto a vážně nemá volant. Že ho musím brát jako individualitu, jako živou bytost. Nevím. Prostě najednou jsem mu věřil a on mi asi chtěl pomoci. Osud. Mohl mě ještě jednou vyhodit z boxu nebo mi něco provést. A byl by to definitivní konec mého náhlého koňáctví. Možná, že si i on sám uvědomil, že nejsem špatný, že já se s ním prát nehodlám, a že svým způsobem může mít klidnej nezávodní život. Najednou to prostě šlo.

Strávil jsem s ním asi rok a půl. Povýšil jsem do kategorie jezdec – lesoběžec. Hezké období. Rád na něj vzpomínám jakožto bezstarostné jezdecké období, kdy si člověk nebyl vědom chyb, které dělá a neměl vůbec tušení co je to jezdectví, rovnováha, shromáždění, prostupnost, zádrže traverz, ranvers, či další „šílené“ termíny, které používá barokní drezura. Zkrátka mé sebevědomí rostlo. Užíval jsem si vyjížděk a všeho co s koňmi souvisí. Někde v té době jsem potkal prvního člověka, který mě hodně a na dlouho ovlivnil – Vaška Bořánka. I to byla obrovská náhoda, neboť jsem na poslední chvíli kupoval vánoční dárek a v Hornbachu ve výprodeji vedle kasy byla kniha K.Hemflinga – Tanec s koňmi. Zjistil jsem, že se s koněm dá nějak systematicky komunikovat. Knihu jsem přečetl. Ale v podstatě v ní nic konkrétního nebylo. Jen ta informace že se s koněm dá komunikovat. A já snad poprvé využil internetu ( tehdy to byla horká novinka ) a porozhlédl se, jestli tu také nemáme nějakého zaříkávače. A měli. Vydali jsme se s kamarádem na kurz do Ústí nad Labem k Janičce Dolečkové na jeden z jeho prvních kurzů. Bože to byla paráda. Najednou se mi vyjasnily všechny situace, ve kterých jsem se dostával do problémů se „svým“ koněm. Dodnes Vaškovi vděčím za hodně. Stali se z nás přátele, pak jsme se, jak to někdy v životě bývá, zase rozešli, ale to je mezi námi. K Vaškovi se ještě vrátím. Stál totiž, i když už nepřímo, i za druhou a výraznější etapou mého koňského života.

Ale zpátky. V té době se kamarád, jemuž kůň patřil rozhodl, že si ho vezme zpět. Já souhlasil neboť jsem mezi tím vyzkoušel Quartera – meku všech kovbojů. A právě přes Vaška Bořánka jsem poznal dalšího Vaška – Vaška „Šamana“ Křečka, který měl krásné Appaloosy. Zapomněl jsem na QH. Appa je přece něco víc. Indiánský kůň, co pro jezdce udělá cokoliv mu na očích vidí. A tak jsem si jako „už konečně zkušený“ jezdec koupil svého prvního koně. Aby ne. Už rok a půl jezdím na koni a konečně si ho postavím od začátku k obrazu svému. Inu pýcha předchází pád …..

Kapitola druhá : Orion

Orion je kůň, kterého najdete v sekci naši školní koně. Jestli se k nám chystáte , tak tuto kapitolu přeskočte J

Setkání s Orionem dávám často k dobrému u táborového ohně. Šaman prodával koně. A já se na něj jel podívat. Tehdy nebyl internet tam kde dnes, takže model pošli foto a video a já se rozhodnu nefungoval. Šaman prostě prodával koně. Mé první setkání mě teprve čekalo. A byl to jeden z těch okamžiků, na které nezapomenete. Jistě je to sentiment, ale tak to prostě vnímám. Koně byli schovaní někde v křoviskách. Šaman vytáhl revolver ( dodnes věřím, že to byl jen poplašňák ) a vystřelil. Najednou se na obzoru zjevilo stádo převážně appaloos a začalo rotovat okolo nás . Jeden kůň se od stáda odtrhl a valil si to k nám. Na poslední chvíli zastavil přede mnou tak, že už jsem měl před obličejem ruce. Koukl jsem se na Šamana. Kdo jste ho poznal, tak víte, jak se usmíval. Suše řekl: „To je on. Vidím, že si tě vybral“ Byl jsem ohromen. A zamilován. A nějak jsem nevnímal, že se jmenuje Orion Ben Reza, že jeho máma Reza je poník a že Ben se jmenuje protože je to jméno prvního psa co zabil. Byl jsem zamilován. Tehdá byl Orionovi rok.

Díky Vaškovi a informacím, které jsem získal z jeho kurzů jsem ho měl již pod kontrolou. Tedy téměř. Sebevědomí rostlo a čas plynul. Oriona jsem si poměrně hezky připravil ze země a stali jsme se parťáci. Den po dni se blížila doba obsedání. Naučil jsem se mechanismy komunikace ze země. Tohle období bylo moc potřeba. Ještě dřív než jsem se rozhodl, že si něco začnu s nějakým koněm. Mezitím jsem jezdil na starých a zkušených koní a začal si myslet, že o koních vím všechno. Byla doba zaříkávačů a já se tak cítil. Nicméně velký den se přiblížil a já poprvé seděl v sedle na svém prvním koni. Tentokrát šlo vše jako po drátkách. Tedy skoro. První týden všechno fajn. Koník hledal rovnováhu a sebevědomí. A to nalezl zhruba ve stejném momentě jako já ztratil vizi kam s ním v tréninku dál. Po dvou letech u koní jsem zjistil šokující skutečnost, že vlastně vůbec nevím, jak se trénuje kůň. Postup, jak si propojit věci ze země do sedla. Jak vlastně jezdit. Mladý kůň je zcela jiná liga než starý otřískaný harcovník. Předchozí Safír už „všechno“ uměl. Na ostatních starších koních bylo ježdění také bez problémů. Ale tady nebylo téměř nic. Tedy bylo toho hodně, ale všechno proti mně. Orion byl element. A appaloosa. Mladý, nezkušený, potřeboval vedení a podporu. Já byl parodie na kovboje řízlého zaříkávačem bez špetky zkušeností .

Orion brzy zjistil, že já nejsem ten, který povede další kroky. Začal se vzpínat. Víc a víc, až to jednou přehnal a spadl na mě. Vrátil jsem se hned do sedla , aby se nevyskytl známý syndrom strachu. Po chvíli jsem ale nemohl dýchat... Byly z toho naštěstí jen tři zlomená žebra a asi měsíc pauzy. Mnohem větší otřes zažila má psychika a sebevědomí. Dnes by se to už nestalo a přesně vím proč. Tehdy jsem „jen“ nevěděl co dál. Sotva to šlo šel jsem do sedla znovu, ale situace se opakovala a horšila. Čím více jsem cítil beznadějnost a strach tím to bylo horší. Když už jsem potřeboval 3 panáky a dvakrát na velkou než jsem se rozhoupal jít jezdit, došlo mi, že takhle ne. Tohle není radost. Tohle nemá smysl. Já se bál svého koně a on byl nervózní ze mě. Vašek byl daleko a já potřeboval nějaké zkušené vedení každý den…Buď to pomůže, nebo končím. Podruhé jsem se přistihl, že přemýšlím s koňmi skončit. Rychle dospívám k názoru, že potřebuju trenéra...

Kapitola třetí : Restart

Jenže kde ho najít? Dva roky jsem strávil prací ze země, hledáním komunikace, jemnosti porozumění ( až jsem z toho potřeboval trenéra), ale zároveň už jsem měl nějaké povědomí, co hledám. V žádném případě parkuristy (čímž se nechci nikoho dotknout) jen to pro mě mělo hrubostí a používáním koně jako nástroj moc daleko k ideálům, které jsem hledal. Navíc jsem byl přeci „Westerňák“. V nějaké rozumné vzdálenosti byl akorát Karel Kubata.

O Karlovi jsem nic moc nevěděl. Byl (a stále je) úspěšný reiningový trenér. Asi znáte ten pocit, vydat se k nějakému známému trenérovi. Ten ostych. Jako byste si měli jít pro podpis k Jaromírovi Jágrovi. Nicméně tohle bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého dosavadního života. Karel je profesionál a měl pod zadkem již bezpočet koní. Vylíčil jsem mu svou situaci a přivezl koně. Řekl jen, že bude dělat, jako že nic neví a začal normálně jezdit. Od té doby už Orion nikdy nic neudělal. Měl na zádech někoho, kdo věděl co a jak. Karel ho jezdil asi první týden jen sám. Já jsem informací chtivý a tak jsem nevynechal ani minutu z toho, kdy ho Karel jezdil. A já se ptal, zastavoval ho a asi i brzdil, ale stále jsem se ptal co, proč a jak dělá. Karel je výborný učitel a vše ochotně vysvětlil. Bylo vidět, že na to není zvyklý, protože většina jezdců si dá prostě koně do tréninku a pak si ho jednoho dne vyzvednou jako hotový produkt. A pak si ho zase dají do servisu. Já ne. Fascinovalo mě to, jak se to staví. Hltal jsem každou minutu a využíval, že se mohu ptát zkušeného trenéra a vše vidět online. Asi po týdnu mě nechal na konci lekce jezdit a říkal mi co a jak. Poměr času, kdy jezdil on a kdy já se pomalu začal převracet. Z tohodle období hodně čerpám. I když dnes už věci dělám z určitých důvodů jinak, tak tenhle systém práce : zkušený učitel – mladý nezkušený kůň– nezkušený žák je výborný. Tedy za předpokladu že jezdec chce pochopit, jak to vlastně vzniká. I když můj začátek s mladým koněm nebyl nejšťastnější, byl asi nejlepší možný. Oba jsme mohli růst pod zkušeným dozorem. Každá minuta našeho společného pohybu byla pod dohledem, a když to moc nešlo, byl po ruce trenér, co vše zastavil, opravil a nechal nás to spolu zkoušet znovu. Případně hned sám opravil. Jasně ideální je když se člověk naučí jezdit na zkušeném koni pod zkušeným vedením a sám se tak stane zkušeným. Ale jednou bude stejně první mladý kůň, kde to vše bude jinak. U mladých koní bez zlozvyků ( Oriona jsem naštěstí nestihl zkazit, bo mě rychle vyhnal ze sedla ) jde všechno krásně rychle kupředu. A vy máte jedinečnou šanci ( za předpokladu že,víte co děláte, nebo vám někdo radí ) pochopit, o co vlastně jde. Hlavně víte, jak se která pobídka vyvinula, chápete souvislosti s dalšími a víte kam sáhnout a kam se vrátit, když něco nefunguje. Zkrátka období prozření. Karel mi poprvé rozložil ježdění do kapitol a souvislostí. Že je hlava, krk, přední nohy, zadní nohy, trup, se ovládá každý zvlášť, že ustupování, přechody, přeskok. Dodnes mu za to moc vděčím a i za to, že ač je ortodoxní reiner, trénoval mě i přesto, že už tehdy jsem chtěl být Vaquero a lasovat a tak. U toho jsme se kamarádsky škorpili. A já už začal tušit, že musím dál. Konec konců i Karel řekl, tady jeho základní škola končí, ta je víceméně pro všechny koně stejná. Dál tě mohu vést ve věcech, které jsou už specifické pro reining. To z něho v mých očích dělá velkého trenéra. Netlačil na pilu.

Jak jsem psal, ještě jednou se musím vrátit k Vaškovi Bořánkovi. Už jsem zmínil termín Vaquro Horsemanship. Jemu patří kredit za to, že do ČR tenhle terminus technikus zavezl. Možná o tom někdo věděl dřív, já ne.

Kapitola 4 : Vaquero

Dneska už ten název téměř nasnáším. Stalo se z toho něco zprofanovaného, módního a každý to dělá a každý je na to odborník aniž by vlastně tušil, o co jde. Dříve to byla móda Pata Pareliho a práce ze země nebo chcete-li Natural Horsemanshipu. Tenhle název nesnáším ještě o řád víc. Nechci bagatelizovat práci ze země, ale tohle bylo daleko za hranicí reálné potřeby pracovat s koněm ze země. Navíc tímto způsobem. Ale o tom se nechci rozepisovat. Vím, že spousta z vás má jiný názor a je to stále tenký led. Ono co vlastně v jezdectví není tenkým ledem,že?

Vaquero Horsemanship pro mě bylo to pravé, něco kde jsem se našel. Oproti sportovnímu westernu praktická a komplexní záležitost. Koně ježdění zcela jinak. Hltal jsem videa a články o Richardu Caldwellovi, Bucku Brannamenovi, Martinu Blackovi, Joe Wolterovi, na kytaru si drnkal písně Dava Stameye a někde v té době začínám stavět ranč v podhůří Krkonoš. Chci si pořídit krávy a být honákem. Aniž bych tušil o co vlastně jde. To příjde později. A opět se k tomu vrátím. Teď se všechno začíná obracet tím „správným směrem“. Záměrně uvozovky, protože správnost v jezdectví je tak strašně subjektivní věc, že vlastně tenhle pojem nelze použít. Pro někoho to může být zmíněná práce ze země s praporky, bez sedla a podkov, pro jiného barrel race, parkurové skákání či team roping.